čtvrtek 16. ledna 2014

Epizoda čtvrtá - Dva tvoří společnost ...

     „Proč za mnou pořád jdeš?!“ zavyla zoufale Barbora, když se náhodou otočila a spatřila Tybalta, kterak několik metrů za ní zápasí s pláštěm zamotaným do větví drobného smrčku. Bard zanechal svého směšného počínání a podíval se na barbarku s okouzlujícím úsměvem.
     „Inu,“ začal, „přísahal jsem na slunce.“
     Poté se výmluvně podíval nad sebe. Koruny stromů byly tak blízko u sebe, že skrz ně sotva tu a tam prošel nějaký ojedinělý paprsek, ale jinak si slunce nad sebou mohli jedině představovat.
     Barbora poraženecky zavrčela a zpražila Tybalta vražedným pohledem. Tentokrát by mu takový pohled vrazil facky rovnou dvě, kopl by ho kolenem do břicha a ještě by mu plivl na zátylek. Tybalt však věděl, co na ženy platí a z toho, co zatím viděl, si byl více než jistý, že tahle vznětlivá barbarka ženou zcela určitě je.


     Jen co se osvobodil ze stromového zajetí, sáhl po loutně, kterou se snažil po celou dobu skrývat pod pláštěm. Teď však byla ideální příležitost pro obveselení a hudbu. Krátce vyzkoušel několik akordů, párkrát probrnkal jednotlivé struny, tu přitáhl, tu povolil, a když byl s laděním spokojen, začal hrát.
     Tóny z mistrovsky vyrobeného hudebního nástroje se linuly vzduchem jako libá vůně chutného pokrmu. Barbora si brzy uvědomila, že to, co slyší, se jí vlastně docela líbí. Nebylo divu, vzhledem k tomu, že barbarská hudební produkce se sestávala převážně z monotónních úderů do bubnu a neurčitých jednoslabičných zvuků, opakovaných často mimo rytmus udávaný bubny. Byly sice pokusy o zavedení kamenných perkusí, ale při jednom z koncertů létaly při divokém refrénu z perkusí jiskry a dvě chatrče lehly popelem.
     Jakmile však začal Tybalt zpívat, Barbora roztála úplně. Jeho přítomnost jí najednou nevadila a vlastně byla docela ráda. Jeho hlas byl příjemný a uklidňující a cosi v něm způsobilo, že barbarka nalezla to, po čem už tak dlouho pátrala. Klid v duši. Pak ale Tybalt přestal zpívat.
     „Co je?“ zeptala se Barbora a otočila se. Bard na ni hleděl s ustaraným výrazem. Uvědomil si, kam jdou.
     „Jdeš do Kruhovalí?“ zeptal se starostlivě. Barbarka kývla.
     „Tam nemůžu,“ vysvětlil Tybalt. „Právě jsem odtamtud utekl.“
     „Nemusíš až do města,“ odfrkla si Barbora. „Navíc, kdo říká, že jdeš se mnou. Jdeš za mnou, ne se mnou.“
     Na to se válečnice znovu otočila a jistým krokem vyrazila vstříc okraji lesa, polnostem a konečně taky proslavenému městu s kruhovým půdorysem.
Bard zůstal stát a rozvažoval. Jestli se skřeti vrátí, bude s ním konec. V lese tedy zůstat nemůže, ale v kruhovalském předměstí, se také nemůže příliš ukazovat. Panské sukovice a karabáče se bál stejně jako skřetích zubů, šípů a rezavých žabikuchů. Když se pak cosi pohnulo v křoví napravo od něj, stačil mu k rozhodnutí pouze jeden úder srdce.
     „Počkej na mě!“ vyjekl a hnal se přes kořeny, div si nohy nepolámal. 

Žádné komentáře:

Okomentovat