čtvrtek 9. ledna 2014

Epizoda druhá - Příběh barbarky

Barbora visela hlavou dolů, nohy zamotané v prokletých konopných provazech upletených drobnými neohrabanými prstíčky skřetic. Dobu, po kterou se komíhala jako kyvadlo v korunách stromů se svým věrným mečem mimo dosah, strávila hlavně sebereflexí a přemýšlení o minulosti a budoucnosti. Když se pak chatrné lano přetrhlo, úvahy o původu vesmíru vzaly za své a mysl mladé barbarce naplnil hněv. Pravý, nefalšovaný a barbarsky surový hněv. Provaz, který se podařilo skřetům vyrobit, sotva udržel většího psa nebo podvyživeného chudáka z předměstí. Dvoumetrová dvousetliberní barbarka byla pro konopné vlákno příliš.

Ze stromu dopadla jen kousek od místa, kde zůstal ležet její masivní dvouruční meč, a který se už dobrých deset minut snažila marně zvednout a odnést trojice skřetů. Když se jejich úlovek zřítil z nebes, polekaně vytřeštili oči a ustrnuli v pohybech. Jejich drobné mysli nedokázaly pochopit, kde jejich důmyslná řemeslná práce mohla selhat. V okamžení jejich hlavičky nic dalšího ani chápat nemusely. Předně proto, že dvě byly odděleny od těla jedním mocným švihem těžkého meče a třetí byla rozražena ranou pěstí.
„Lyrta, krev a smrt!“ ječela Barbora a hnala se skřetím lesem s mečem nad hlavou.
A přesně proto skončila tady, daleko na jihu, daleko od svých lidí. Severští barbaři a horalé byli obecně známi svým výbušným temperamentem s krátkou rozbuškou. Barbarka Barbora však byla extrémně vznětlivá a to i na poměry svých bratří a sester, kterých teď již popravdě moc neměla. Na vině byli pochopitelně horští orkové. Kdyby oni nezaútočili na Barbořinu obec, vůbec by nedošlo k bitvě, ve které se barbarka rozzuřila natolik, že pobila nejen všechny orky, ale i své vlastní lidi. Záchvat to byl takový, že se z něj po dva dny nevzpamatovala a výsledkem jejího řádění po horách bylo několik vyhynulých živočišných a dokonce i rostlinných druhů.
Jih představoval pro Barboru způsob, jak najít klidnější život, odčinit hříchy a najít čestnou smrt. Doufala, že v civilizovaném světě změní svoji náturu a ztratí mezi barbary tak ceněnou schopnost - rozzuřit se na hranici příčetnosti. Neměla ani potuchy o tom, že na severu se o jejím záchvatu vlastně pějí písně a vznikl na její počest kult berserkerů. Nechtěla se svým starým životem mít nic společného, ale ať se snažila sebevíc, minulost vždy dokázala utíkat rychleji než ona.
Ramenem srazila k zemi podivného člověka ve fialovém plášti a směšném klobouku, který tam tak stál a tupě zíral na skřety, kteří se náhle vynořili snad odevšad.
„Smrt zelenému!“ zakvílela Barbora a prvního skřeta rozťala napůl.
Divoce mávala mečem ze strany na stranu a pobíjela skřetí chásku. Odněkud k ní vzlétl šíp, škrábl ji na stehně, ale to Barboře nijak nevadilo. Zařvala ještě víc, mrštila svým mečem po střelci a jala se rdousit skřety holýma rukama.
Tybalt se zatím zvedal ze země, zapletený do vlastního pršipláště. Když viděl hnědovlasou bojovnici, jak se prohání mezi stromy celá černá od skřetí krve, vytřeštil oči. Jednak proto, že barbarka byla poměrně pohledná a neměla na sobě příliš oblečení a pak také proto, že nikdy neviděl ženskou válečnici.
Poté co skřeti uzřeli zkázu svých druhů, s pištěním a chrčením se rozutekli do svých nor a skrýší. Jakmile zmizeli z dohledu, Tybalt si oddechl. Barbora zůstala stát s bezvládným tělem skřeta v pravici, těžce dýchala a rozzuřeným pohledem kmitala mezi stromy.
„Díky ti sličná panno,“ řekl zpěvným hlasem Tybalt. „Tebe seslalo mi nebe samo.“
Barbora se otočila, zahodila skřeta a vrhla se k Tybaltovi. Ten si zprvu neuvědomil co se děje a jen na poslední chvíli se stihl sklonit, aby se vyhnul pěsti. Barbora místo něj praštila do stromu, který se vynořil za sklonivším se Tybaltem. Rána to byla taková, že ze stromu spadlo několik listů a bukvic. Barbora se znovu zastavila a zastření zraku se jí rozptýlilo. Zůstala stát, s pěstí stále na kmeni stromu, a pozorovala Tybalta, který na ni třeštil oči.
„Promiň,“ řekla dost zastuzeně a pak šla hledat svůj meč. Tybalt, jenž sice slyšel o divokých barbarských válečnících, ale nikdy žádného neviděl, projevil nebývalý zájem.
„Kdo jsi?“ zeptal se a srovnal si klobouk.
„To tě nemusí zajímat,“ odfrkla si Barbora a zvedla meč. Otřela z jeho čepele černou skřetí krev, rozhlédla se a pak se vydala směrem, kterým se původně přiřítil Tybalt.
„Zachránilas mi život, statečná cizinko. Zmírám touhou po tom znát tvé jméno, bych ho v písni zvěčnil!“ naléhal bard a šel za Barborou.
„Proč za mnou jdeš?“ zeptala se nevrle, ani se neohlédla přes rameno.
„Přeci mě tu nenecháš!“ zakvílel Tybalt. „Jsem pěvec, bard a básník. Neumím se prát!“
„O důvod víc, aby ses ode mě držel dál,“ zabručela Barbora, „šašku.“
„Šašek nejsem, to tedy ne!“ namítl bard. Barbora pokrčila rameny.
„Jaké je tedy tvé ctěné jméno?“ zeptal se znovu Tybalt. Tentokrát se barbarka otočila s velmi výhružným výrazem v očích. Kdyby ten výraz fyzicky mohl, dal by Tybaltovi facku.
„Když ti odpovím, necháš mě být?“ zeptala se Barbora.
„Jako že je slunce nade mnou!“ přísahal Tybalt. Když si všiml barbarčina zmateného obličeje, odpověděl prostým „ano“.
„Barbora. Barbarka Barbora,“ odpověděla mu válečnice, otočila se a pokračovala v cestě.

Žádné komentáře:

Okomentovat