středa 29. ledna 2014

Epizoda osmá - Peníze nebo život

Barbora s Tybaltem se vydali do centra města. Kruhovalí bylo rozlehlým městem a patřilo k těm vlivnějším v Aureolském království. Jako každé větší město, i Kruhovalí žilo převážně z řemesel a obchodu. To znamenalo, že se ve městě také pohybovalo hodně peněz. Kde se pohybuje hodně peněz, tam je i hodně zlodějů. Hodně zlodějů znamená méně peněz. Tedy podle této teorie, více peněz se rovná méně peněz.

„Na co mě potřebuješ?“ ptal se dychtivě Tybalt a poskakoval kolem Barbory, jako by ho pronásledovalo hejno sršňů.
„To nemusíš vědět,“ odsekla Barbora. „Aspoň ne teď. Ještě si nejsem jistá.“
„Mhm,“ pokýval hlavou Tybalt. Pro barbarku byl skutečně skoro jako obtížný hmyz, protože se začal ptát znovu. „A kam jdeme?“
„Do centra,“ odpověděla Barbora a obrátila oči k nebi.
„A proč?“ pokračoval v ptaní Tybalt.
„Když ti odpovím, přestaneš se ptát?“ zavrčela dopáleně Barbora.
„Jako že je slunce nade mnou,“ zazubil se bard.
Barbora se zastavila, vzhlédla a pak Tybalta vytáhla z e stínu do středu ulice tak, aby byla jeho přísaha nezpochybnitelná.
„Podruhé už ti na to neskočím,“ zadrmolila a dala se do vysvětlování. „Můj meč potřebuje vyspravit.“
„Mně se zdá v pohodě,“ pronesl Tybalt a se zájmem si čepel prohlédl.
„Kolik mečů jsi v životě viděl?“ zeptala se Barbora.
„Počítá se nůž jako meč?“
„Ne.“
„Dva,“ odpověděl Tybalt. „Včetně tvého.“
„Tak v tom případě nech posouzení jeho kvality na mně,“ usmála se barbarka a poplácala Tybalta po rameni. Měl dojem, že mu přitom hnula s nějakou kostí.
Zamířili tedy neomylně za řinčivým zvukem kladiva tlukoucího do kovadliny. Kovárnu nalezli poměrně brzy. Zatímco ona si šla vyřídit své věci ohledně meče, Tybalt zůstal stát venku. Co čert nechtěl, ozvala se příroda a tak bard hledal vhodné místo, kde si ulevit. Přeběhl ulici a zmizel v boční uličce plné nepřeberného množství harampádí.
„Dej sem prachy,“ ozvalo se za Tybaltem sotva začal vykonávat potřebu a bard rovněž ucítil hrot dýky na svých zádech.
„Nepočká to?“ zeptal se. „Mám tu teď práci.“
„Jo, asi jo, ale dělej,“ odpověděl hlas.
„Nemůžu, když jsem nervózní. Dej ten nůž z mých zad,“ stěžoval se bard. Hrot dýky vzápětí zmizel. Když byl Tybalt hotov, otočil se a uviděl proti sobě muže v kabátu s tváří krytou kapucí a šátkem. V ruce třímal dlouhou dýku a stále s ní na barda mířil.
„Peníze nebo život,“ pohrozil lapka. Bard se zašklebil.
„No fuj. Větší klišé už sis vymyslet nemohl? Hele já prachy nemám a můj život stojí za prd. Tak si vyber.“
Zloděj svěsil ramena.
„Teprve začínám,“ řekl omluvně.
„Timhle na nikoho dojem neuděláš. Zkus třeba, zaplať nebo ti uřežu uši a dám ti je sežrat,“ nahodil bard. Lapka se chytil.
„Zaplať nebo ti uřežu uši a dám ti je sežrat!“ zavrčel a zamával dýkou.
„Pro kryndáčka,“ vyjekl Tybalt a zvedl ruce. „Vem si, co chceš, jenom mi neubližuj!“
„Když nemáš peníze, tak mi dej tu… tamto,“ řekl zloděj a ukázal na Tybaltovu loutnu.
„Zbláznil ses? Moje loutna má větší cenu než můj život. Dám ti tak tenhle klobouk,“ odpověděl bard a poklepal si rukou na krempu klobouku.
„Já myslel, že teď jde o tvý uši,“ řekl zmateně zloděj.
„No i tak, loutnu ti nedám,“ zakroutil hlavou odmítavě bard. Scéna byla skutečně zoufalá. Tak to vypadá, když se sejde někdo, kdo nikdy neokrádal a někdo, kdo nikdy nebyl okrádán.
„Já potřebuju peníze, chlape,“ kňoural zloděj.
„Tybalte?“ ozvala se Barbora od kovárny.
„Hele, musím jít,“ řekl Tybalt. „Bylo fajn se od tebe nechat okrádat, ale už fakt musím.“
„Možná jsem zelenáč, ale nejsem úplnej debil. Nikam nejdeš, dokud mi něco nedáš,“ zavrčel výhružně zloděj a zamával dýkou.
„Tybalte, kde si?“ volala znovu Barbora.
„Už jdu,“ vyjekl bard, ale než stihl udělat krok, zloděj mu přišlápl plášť.
Barbora se objevila u vstupu do uličky a viděla Tybalta, jak dřepí na zemi, zamotaný do vlastního pláště a ozbrojeného zloděje, jak se nad ním sklání.
„Co ty seš zač?“ zeptala se dopáleně.
„Co ti je po tom?“ vřískl zloděj. Snažil se mužně a výhružně vykřiknout, aby barbarku zastrašil. Trochu to však přehnal a hlas mu přeskočil do falzetu. Tybalt se uchechtl. Barbaře docházela trpělivost a začala ráznými kroky zkracovat vzdálenost mezi ní a zlodějem. Lupičovy oči se rozšiřovaly, čím víc se Barbora blížila. Stejně tak se i zakláněla jeho hlava, jak se jí snažil koukat do očí. Strach ho úplně paralyzoval.
Barbarka se napřáhla k ráně, která však nikdy nedopadla. Zloděj omdlel sám.

Žádné komentáře:

Okomentovat