sobota 18. ledna 2014

Epizoda pátá - ... tři tvoří dav.

Polnosti byly klidné, kupodivu nikde nebylo ani vidu ani slechu po pohůncích, kteří byli obchodním magnátem vyslání, aby spráskali svůdníka jeho dcery. Netřeba tak říkat, že Tybaltovi se značně ulevilo. Jak už to tak, ale bývá, nemělo mu být dobře dlouho. Štěstěna mu sice projevovala jistou náklonnost, ale všechno má své meze.
Pohybovali se mezi chatami a poli sotva tak půl hodiny, když je v jejich cestě zastavila trojice jezdců. Jednoho z nich Tybalt poznal. Zrovna jeho se bál nejvíc. Jeho a pětiocasého karabáče, který muži visel od opasku. Tihle borci nebyli od městské stráže. Byli soukromými žoldáky a jen málo je zajímala práva, která v tuhle chvíli mohl Tybalt mít.

„Podívejme se, kdopak se nám vrátil,“ usmál se žoldák a přijel s koněm blíž. Barboře přitom nevěnoval pozornost.
„Za to, že ti zvalchuju hřbet, šumaři, my dobře zaplatí,“ pronesl sadisticky žoldák a sesedl z koně. Stejně se zachovali i jeho dva kumpáni. Tybalt zůstal stát jako přimražený. Částečně proto, že kdyby se pokusil utéct, nejspíš by ho chytili, a částečně taky proto, že doufal, že se ho Barbora zastane. Celou dobu se po ní po očku díval. Ta vypadala, že neví co se děje. To ovšem bylo pochopitelné. Nechystala se však pokračovat v cestě a tak Tybalt doufal, že by snad mohla rváče zahnat.
„A koho si to vedeš sebou?“ zeptal se žoldák a s úšklebkem se podíval na Barboru. Ta zpozorněla, protože se najednou stala středem zájmu a byla vtažena do problému.
„Ženská a meč,“ poznamenal další z rváčů a zasmál se. „Kdo to kdy viděl!“
„Copak, bardíku? Schováváš se za ženskou?“ zabručel držitel karabáče a začal ho odepínat z opasku.
„O co jde?“ zeptala se Barbora, žoldák ji odbyl. „Po tom ti nic není, ženská! Vrať se zpátky do kuchyně, kam patříš, než ti taky pár ran přidám!“ 
Biřic se napřáhl, ale karabáčem už neudeřil. Barbora ho držela za zápěstí a dívala se na něj horečnatýma očima. Beze slova s ním barbarka smýkla k ostatním rváčům takovou silou, že udělal několik kotrmelců a skončil u nohou svých společníků.
Mužům došlo, že mají co dočinění s ozbrojenou ženou, jež byla o hlavu vyšší, než kterýkoli z nich a svaly na rukou měla pravděpodobně větší, než oni všichni dohromady.
„Tohle není tvůj problém, ženská bláznivá!“ vyštěkl biřic, když se stavěl na nohy.
„Já z toho dělám můj problém!“ zasmála se Barbora a vrhla se vpřed. Stalo se však něco, s čím nikdo nepočítal. Jen co se Tybalt začal radovat, že unikne výprasku, Barbořino tělo se propnulo v křeči a barbarka se zhroutila na zem.
Rváči se na sebe podívali, pokrčili rameny a pak se podívali na Tybalta, který stále stál na místě a vyjeveně pozoroval třesoucí se Barboru. Tři muži na nic nečekali, překročili nemohoucí válečnici a chystali se dát Tybaltovi co proto. A taky by dali, kdyby je nezarazil hlas zvučný jako zvon.
„Zadržteliž kroky své, čeládko nezverná!“
Biřici skutečně ustrnuli v pohybech a ohlédli se, kdo to na ně mluví. Spatřili horu oceli a v úzké škvírce hledí přilby dvě planoucí oči. Paladin zvedl těžkou rukavici a ukázal na ležící barbarku.
„Žena nebohá v horečce a křečích v prachu cesty svíjí se a vy, než pomoci bližní své poskytli, raději umělce potulného důtkami tlouci chcete. Hybajž pomoci nemocné dámě sic údy vám utrhám a torza po dvě míle před sebou kopati budu!“ hřímal paladin a modrý chochol na helmě se mu zlověstně chvěl. Ani samotný ďábel by nedokázal vzdorovat takovému rozkazu. Nikdo totiž nepochyboval o tom, že paladin by svůj slib bezpochyby splnil. Rváči by proti té mase kovu měli pramalou šanci.
Tybalt se zaradoval a zatleskal, když se žoldáci poslušně otočili a jako parta uličníků se jali naložit Barboru na koně, aby ji mohli zavést k léčiteli. Paladin je ještě zastavil, aby nemocnou barbarku prohlédl.
„To jed jí tělo ničí, s tím ničehož nesvedu,“ pronesl, když zjistil, co dívce je a pak pokynul pohůnkům, aby pokračovali do města. „K ranhojiči dobrému ji zavezte a na polnosti místní již nevracejte se více!“
Tybalt se přiřítil k rytíři, uchopil oběma rukama tři prsty jeho kovové rukavice a vroucně se s ní snažil třást.
„Děkuji vám, statečný sire! Jako byste z epické básně sem přišel a zachránil nás!“
„Potěšení mé, pěvče potulný, jest. Co dělo se uzřel jsem a na pomoc přikvačil, bych nespravedlnost a zlořádstvo včas odvrátiti mohl,“ odpověděl noblesně rytíř a pokýval hlavou.
„Sire udatný a šlechetný,“ začal Tybalt, „nemám jak bych se vám dovděčil, peněz jsem již před časem pozbyl, ale v písni hrdinské vás zvěčniti mohu! Jak se ráčíte zvát?“
„Bratr Loricatus řádu Custodova,“ odvětil spokojeně rytíř a vypnul hrdě hruď.

Žádné komentáře:

Okomentovat