sobota 25. ledna 2014

Epizoda sedmá - Tělo bez duše

Sir Loricatus vstoupil do síně a pečlivě se kolem sebe rozhlédl. Vůbec se mu nelíbilo, co v bývalé kapitule zatím spatřil a nečekal, že se situace zlepší. Svatá požehnání ztratila svou účinnost a už nedokázala déle chránit místo před vlivem zla. Netrvalo tak dlouho, než se do bývalé kapituly nastěhovali a stáhli nemrtví z blízkého okolí, protože jako každá zřícenina, byla i bývalá pevnost řádu temná, vlhká a vůbec všelijak odpudivá.

Před Loricatem se tyčil mohutný golem z kostí. Vypadalo to, jako by někdo vzal dva tucty obyčejných kostějů a splácal je dohromady, do jednoho velkého. Mohutný kostěj klapal zuby a při každém, i tom sebemenším, pohybu chřestil a cvakal. Napřáhl se a jednou ze svých čtyř rukou se Loricata rozhodl udeřit. Paladin se kryl a kostějova ruka se o rytířovu paži roztříštila.
S vehemencí a neúnavností pro nemrtvé tak typickou se golem vrhl na paladina a dál jej zasypával ranami. Loricatus se zpod své helmice smál, jak vykrýval golemovy rány. Stál jako skála, která odolává příboji.
Jednu po druhé urážel golemovy končetiny a nakonec, když zrůdnost padla na zem, rozšlápl jí lebku a pěstí rozbil hruď.
„Působivé,“ zachrčel hlas přízraku, který se snesl od stropu. „Velmi působivé. Nečekal bych, že mého miláčka někdo porazí.“
„Zrůdnosti ohavná!“ zahulákal rytíř. „To, že mluviti dokážeš, urážkou pro mne jest. Jako zbytek přisluhovačů tvých i tebe samého nebeským ohněm spálím!“
„Hlupáku!“ zasmál se přízrak. Halou zavála tlaková vlna, která Loricata srazila k zemi. Vypadal jako chrobák obrácený na krovky. Mával kolem sebe končetinami ve snaze vstát. Přízrak se smál. Když se paladinovi konečně podařilo vstát, přízrak ho k zemi srazil znovu. Závan tentokrát s Loricatem smýkl tak prudce, že mu strhl helmici z hlavy.
„Pozřu tvoji duši!“ zavrčel výhružně přízrak. Paladin se s námahou napřímil a zasmál se, když spatři zděšení v očích nemrtvého čaroděje.
„S tím mnohého štěstí ti přeji,“ řekl a prohrábl si zrzavou kštici. „Custodius dej mi sílu!“
„Nééééééé!“ zaúpěl přízrak a vzlétl ke stropu. Stropem však prorazil sloupec světla a srazil ducha k zemi.
„Nééééééé!“ sténal nemrtvý a snažil se vysvobodit, zatímco se k němu s nebývalou mrštností vrhl paladin. Chytil nehmotnou bytost pod krkem a praštil s ní o zem. Duch syčel a ječel, když ho paladin trhal jako kus plátna. Nakonec se přízrak rozplynul jen v mlžný opar nad podlahou, sloupec jasného světla zmizel a dírou ve stropu procházely pouze sluneční paprsky.
Bratr rytíř poklekl, zavřel oči a pravou ruku si přiložil k hrudi, zatímco pronášel tichou modlitbu a díky svému bohu. Netrvalo dlouho a jeho zbroj se rozzářila. Ta záře prostupovala každým koutem kapituly, ničila temnotu a zlo a obnovovala dávné posvěcení, které po dlouhá desetiletí bránilo nemrtvým ve vstupu na tuto půdu.
„Dílo dokonáno jest,“ zašeptal Loricatus, když vstal a sebral svoji helmici.

Žádné komentáře:

Okomentovat