středa 22. ledna 2014

Epizoda šestá - Ve zdravém těle, zdravý duch

„A proč s námi, sire rytíři, neráčíte po nějaký čas cestovat?“ otázal se Tybalt, když společně s Loricatem stáli před domem jednoho z mnoha městských lékařů. Popravdě všichni vypadali jako pochybní mastičkáři a šarlatáni a ani tenhle nebyl výjimkou, ale Barbořin stav se zhoršoval a tak jim nezbylo, než ji svěřit do snad zkušených rukou.
„Ač chtěl bych a dobro při onom putování prosazovat a zlo zahánět, nemohu. Pověřen jsem byl úkolem vzácným a předůležitým představeným naším, bych v naši starou kapitulu vstoupil a zlo, které ve zdech jejích uhnízdilo se, svatým světlem vyhnal,“ vysvětloval Loricatus a nervózně přešlápl. Chtěl se opřít o stěnu felčarova příbytku, ale když tak učinil, dům se povážlivě naklonil.

„Ach ano, čestná pověření a důležité úkoly, sire rytíři. Chápu,“ odpověděl Tybalt a pokýval hlavou. „Rozhodně však doufám, že se ještě shledáme, bratře Loricate řádu Custodova.“
Paladin se usmál. Nebo si to bard aspoň myslel. Rytíř si dosud nesundal helmu a tak bylo těžké mu nejen porozumět, ale i odhadnout jeho grimasy.
„Necháme, by čas tento problém za nás vyřešil a budou-li to bohové zamýšlet, naše kroky se jistě poznovukrát zkříží.“ Noblesa paladinova hlasu barda ohromila. Rytíře zatím potkal všehovšudy jednou a vždycky ho zajímalo, zda se té mluvě cíleně učí nebo se jedná o nějaký vrozený talent.
Loricatus pak vykročil svým rozvážným krokem ulicí a záhy se Tybaltovi ztratil z očí. Bard se prozatím spokojil se samotou a zkusmo probrnkal struny loutny. Pak se pohroužil do myšlenek, pozoroval okolní dění a přemýšlel nad novými verši.
Netrvalo dlouho a na rameno mu poklepal vetchý ranhojič, který se poslední hodinu staral o Barboru.
„Škšetí jed je švinštvo,“ zašišlal a usmál se skoro bezzubým úsměvem. „Poštaral jšem še o tu vaši šlešinku. Bude jí dobše.“
„To se mi ulevilo,“ oddechl si Tybalt, ale ranhojič před ním dál stál, zubil se (řečeno dosti s nadsázkou) a nenápadně napřahoval ruku. A bard neměl ani zlámanou grešli. „Podívejte, nemám peníze, ale ona určitě má!“
„To by radši měla. Ještě jí ten jed můšu do žil vrátit! Nejšem šádná charita, milej pane!“
Vstoupili do felčarova domu. Stařík Tybalta provedl místnostmi až do svého „operačního sálu“. 
Barbora ležela na dubovém stole a vypadala, že spala. Na levé ruce měla ránu, která byla pokrytá podivnou zelenožlutou mastí. Tybalt se jenom domýšlel, že se jedná o protijed. Raději nechtěl na nic jiného sahat. Když přistoupil ke stolu, přemýšlel, kde asi může barbarka skrývat své úspory.
„Kdybych byl zlato, kde bych asi byl,“ řekl si pro sebe bard a pak barbarce bezostyšně osahal ňadra. „Tím se vylučuje jedna možnost.“
Když se rukou blížil k sukni, vymrštila se Barbořina paže rychlostí blesku, chytla Tybalta za zápěstí a přirazila mu ruku ke stolu. 
„Ani to nezkoušej,“ sykla a pak ho pomalu pustila. Vypadala, že je jí mnohem líp.
V očích už měla zase ten plamenný pohled, kterým stihla barda počastovat už zhruba třikrát a to se neznali déle než několik hodin. Tybalt se usmál.
„Vida, jsi zdravá!“ vykřikl a poskočil.
„Nešaškuj,“ usměrnila ho Barbora a hodila léčiteli několik mincí. Tybalt si uvědomil, že nepostřehl, odkud je vytáhla.
„Jdeme,“ zavelela sebevědomě barbarka a chopila se meče.
„Takže najednou jdeme? Už nejdu za tebou, ale s tebou?“ řekl jízlivě Tybalt a zašklebil se.
„Jo,“ zabručela Barbora, „potřebuju tě.“
Bard zakoulel očima, vesele se usmál a mrkl na ranhojiče. Ten nevěděl co si má o výstupu myslet a raději se jal ozkoušet nožem jakost mincí. Před domem se Barbora zastavila a vrazila Tybaltovi facku.
„Za co?“ zaúpěl bard, když se sbíral ze země. Jak se říká, chytil druhou o futra.
„Moc dobře víš za co,“ sykla Barbora a rychle se odvrátila, aby Tybalt neviděl, jak jí rudnou tváře.

Žádné komentáře:

Okomentovat