sobota 11. ledna 2014

Epizoda třetí - Příběh rytíře

   Potemnělou síní se ozval praskavý zvuk lebky, která se, nutno říci se značným neúspěchem, střetla s těžkou ocelovou rukavicí. Ozbrojenec zakutý ve zbroji zpod helmy hekl a na moment se zalekl vlastní ozvěny. S námahou se otočil a čelil dalšímu nepříteli. Kostlivec se k němu blížil, podivně se šklebil a v kostěné ruce svíral železný palcát. Dva červené body, pulzující v důlcích lebky místo očí, sledovaly rytíře a čirou nenávistí.
Rytíř udeřil.
Jednou ranou nemrtvému vyrazil z ruky palcát, druhou mu rozbil lebku a bezvládné tělo se rozpadlo na jednotlivé kosti, jež se rozkutálely po kamenné podlaze. Toho, že mu na rameni visel další kostlivec, a za kotník ho držela beznohá zombie, kterou za sebou tahal po zemi, si zbrojnoš popravdě ani nevšiml. Dunivě se zasmál, až se mu chochol na helmě zatřepotal.

Koridorem se blížila skupina kostlivců, konkrétně čtyř. Všichni svírali luky a z nějakého důvodu s nimi uměli velmi dobře zacházet. Rytíře nikdy nepřestalo udivovat, jak mocná nekromancie je. A to ho jenom utvrdilo ve správnosti rozhodnutí, které učinil, když se po pubertě rozhodoval, co dál dělat. Být paladinem pro něj byla jasná volba.
Šípy se od jeho zbroje odrážely a nechávaly sotva znatelné škrábance. Rytíř zatleskal a znovu se zasmál. Zaradoval se nad vlastní nezranitelností. Šíp za šípem na něj nemrtví nepřátelé stříleli, ale rytíř neochvějně kráčel koridorem a táhl za sebou mátohu, který stále ještě svíral jeho kotníky. A ten zase za sebou táhl vlastní střeva.
I přes jistou elementární inteligenci, kterou byli magicky oživení mrtví obdařeni, však nezačali ustupovat, když se k nim paladin přiblížil na dosah. Jeden po druhém se pak poroučeli k zemi, jen co se začal kolem sebe rozmachovat pěstmi velikosti šunky v ocelových rukavicích. S třeskem drtil lebky a smál se jako malé dítě. Neměl se čeho bát od služebníků temnot, jeho zbroj ho spolehlivě chránila.
„Bratře Loricate!“ ozval se hlas v jeho helmici. Slyšel ho tak jasně, jako by mu dotyčný mluvil přímo do uší. Obou najednou. „Ukončetež trénink dnešního večera a zasedněte s námi v bohatě prostřený večerní stůl! Znovu vám přikázání toto opakovati nebudu!“
„Chvíli ještě krátkou, představený otče. Jen co záplavu čarovnou rozpráším, za vámi k večeři si pospíším!“ škemral Loricatus. Znovu působil dojmem dítěte, které se hádá se svojí matkou. Během rozpravy stál, nevnímal kostěnou pěstičku, jež mu bušila do zad, nebyl si vědom práchnivějících zubů, které mu ožužlávaly chochol, a už vůbec si nebyl vědom dalšího šípu, který se s cinknutím odrazil od helmice.
„Včerejšího dne stejná slova pronesl jste, bratře,“ ozval se znovu hlas, „pokrmy chutné vám přihřívati museli, neb pozdě jste přikvačil na hostinu večerní. Z chyb poučení si neberete, to špatný příklad mladším bratrům je! Jen pospěšte. Mluviti s vámi potřebuji o úkolu předůležitém, jež do vašich mocných rukou a chrabré mysli svěřiti musím.“
„Dobrá tedy, otče představený,“ odpověděl zkroušeně paladin a záhy se celý podzemní komplex rozzářil. Nemrtví zmizeli, svatá záře zničila poslední smítko prachu, které by z nich mohlo zbýt.
Loricatus se rozvážným krokem vydal ke schodišti vedoucím do řádových kasáren. Rozvážným proto, protože pečlivě rozvažoval, na kterou stranu přenese váhu, aby ve zbroji neupadl na zem. A jeho strach byl vskutku oprávněný. Zbroje na sobě měl tolik, že kdyby byla z bronzu, mohli by z ní odlít dva kostelní zvony a ještě by zbylo na kanón.


Žádné komentáře:

Okomentovat