čtvrtek 20. února 2014

Epizoda desátá - S velkou silou přichází velké problémy


   Po delší odmlce (která byla zaviněna okolnostmi, které vypravěč tohoto příběhu nemohl nikterak ovlivnit) se vracíme k podařené trojici dobrodruhů, která se zdánlivě náhodně poflakuje po Kruhovalském tržišti.
Zároveň taky přichází změna. Mění se četnost přidávání příspěvků. Nové epizody se budou nahrávány v pátek a budou trochu delší. Zábava jednou týdně, ale o to jí bude víc!

   „Vysvětli mi jednu věc,“ začal Tybalt, když nevěřícně koukal na hrst mincí, kterou právě obdržel od pobaveného měšťana. „Když dokážeš rozpoznat, kdo má peníze, proč ses mě snažil okrást?“
   „To se těžko říká,“ vykrucoval se Držka. „Navíc, tys měl aspoň tu tvojí loutnu.“
  Pomocí zvláštní schopnosti, kterou Držka měl, se jim podařilo nashromáždit dostatek peněz na menší hostinu. Nutno říct, že zmatený bard naprosto nechápal, jak může zloděj vědět koho okrást, ale neumět to. Když mu Držka hrozil nožem před pár hodinami, Tybalt měl co dělat, aby se nerozesmál.

   „Co teď?“ zeptala se Barbora, která stála stranou a podivnému počínání zloděje a barda pouze přihlížela a nevěřícně kroutila hlavou. 
   Tybaltova schopnost působit na lidi byla stejně obdivuhodná jako zlodějův odhad. Nyní už chápala, jak to, že se jí Tybalt dokázal dostat pod kůži sotva pár hodin poté, co se poprvé setkali.
  „Teď se pobavíme!“ zachechtal se Tybalt a Držka ho družně chytil kolem ramen. Najednou ti dva působili jako kamarádi, co se znají roky.
   „Jo, holka,“ řekl zloděj. „Slíbilas mi, že mě nedáte stráži. Máte prachy, moje část dohody je splněná.“
   „Dostál jsi svému slovu,“ odpověděla barbarka. „Dobrá tedy, můžeš jít. Pojď, Tybalte, půjdeme se najíst.“
   „Počkat, počkat,“ zastavil dvojici Držka. „Já chci taky něco vidět z těch peněz. Nejedl jsem od včerejšího poledne.“
   „Svůj díl jsi vyměnil za svobodu,“ řekla Barbora a postrčila Tybalta pryč od Držky. Zloděj chtěl ještě něco říct, ale barbarka s bardem už zmizela v davu.
    Za setmění už Barbora s Tybaltem seděli v hospodě a dopřávali si z plna hrdla jídla a pití. Barbora o dost více než bard, což ho trochu zahanbovalo. Na druhou stranu, válečnice byla podstatně větší než on.
    Podnik se nacházel na kraji města, kam se stahovaly všemožné pochybné existence a tak není divu, že netrvalo dlouho, a kohosi napadlo, že dorážet na dvoumetrovou barbarku je dobrý nápad. Tybalt je za to nevinil, dívka to byla skutečně pěkná, oděná do kožešin a s opálenou tváří. Navíc to byla jediná přitažlivá žena v hospodě.
   „Odprejskni,“ zavrčela Barbora a odstrčila jednoho z opilců, kteří se na ní začínali lepit.
   „Já mám rád, když je holka drsná,“ zamručel vzrušeně další. V následujícím okamžiku se válel na zemi, skučel a držel se za rozkrok.
   „Já mám ráda, když je chlap fňukna,“ uchechtla se Barbora.
  Když patroni viděli, že se holka nedá sama, rozhodli se udělat něco, co bylo nad Tybaltovo chápání. Rozhodli se vzít barbarku útokem. Doslova.
   Pochopitelně se strhla bitka.
   Barbora si stoupla, chytila stůl a i přesto, že byl přitlučený k zemi, vytrhla ho z podlahy a praštila jím trojici pobudů. Dalšího udeřila do čelisti a pátého nakopla do žaludku. Avšak když se kácí les, létají třísky. Nebo, pokud chceme vzít v potaz okolnosti, když je bitka v hospodě, tak se rozlévá pivo.
   Záhy se do rvačky zapojil snad každý v hospodě, včetně hostinského.
  „Barbarka Barbora barbarsky barvila bar!“ zapěl Tybalt a nadšeně přidal odpovídající akord. Záhy ho někdo praštil korbelem přes hlavu a tak se bard zhroutil pod stůl. Barbara zatím, dle Tybaltova popisu, mlátila krvácející hlavou jednoho z rváčů do baru.
  „Strážní!“ zvolal chlapík, co se objevil ve dveřích a okamžitě zmizel ve tmě ulice. Bitka najednou ustala a každý, včetně hostinského, se vrhl ke dveřím a oknům, aby byl pryč dřív, než se objeví biřici a zjednají pořádek pomocí svých obušků.
  „Jdeme,“ zavrčela Barbora, chytila Tybalta za límec a táhla ho ke dveřím. Cestou rozrážela zmatené stádo pobudů.
   Když byla konečně venku, ozval se známý hlas,
  „Ahoj!“ zajásal Držka nejapně se smál a v rukou držel pochvu s dvou-ručním mečem.
  „Co tady sakra děláš?“ vykřikla Barbora, chytila ho za límec druhou volnou rukou a společně s bardem ho vlekla za sebou co nejdál od hospody. Příhodně do nejbližší temné uličky.
  „Tohle jsem ti přinesl,“ řekl zloděj a podal Barboře meč. Nebyl to její starý meč. Tenhle byl mnohem hezčí a čepel byla nedotčená.
  „Kdes to sakra vzal?“ zeptala se barbarka. Místo zloděje odpověděla skupina podivných mužů, kteří se z hospody prchajících rváčů vyptávali na muže s dvou-ručním mečem.
  „Našel,“ usmál se nevinně Držka.
  Barbora se vzteky třásla. Uklidnila se, až když jí Tybalt, který se právě probral, položil ruku na rameno.
  „Sice nevím co se děje,“ řekl bard. „Ale nevypadá to dobře.“
  „To ne,“ potvrdila barbarka a prohlížela si meč.
  „Já chci pryč,“ dožadoval se Tybalt. Barbora kývla.
  „Já taky,“ řekla a vyrazila pryč uličkou. „Jdeme.“
  „Můžu taky?“ zeptal se Držka. Nikdo mu neodpověděl.
  „Mlčení je souhlas,“ pokrčil rameny zloděj a vydal se za prchajícím bardem a válečnicí.

Žádné komentáře:

Okomentovat