úterý 25. března 2014

Epizoda dvanáctá - Božský Paradox


    Skupina seděla kolem ohně, ukrytá ve hvozdech daleko od Kruhovalí.
    „Můžeš mi laskavě vysvětlit, kdes vzal ten meč?“ naléhala na Držku Barbora a neustále si čepel prohlížela. „Vždyť neumíš krást.“
    „Já ho neukradl,“ hájil se zloděj a natáhl se k ohni. „Já ho osvobodil.“
    „Osvobodil?“ zeptal se Tybalt. Chvíli přemýšlel a nakonec zaúpěl. „Řekni, byl ten meč v chrámu?“
    „Noooo,“ odpověděl Držka a odvrátil zrak.
    „O co jde?“ nechápala Barbora.
    „Mám dojem,“ začal bard, „že ten blbec ukradl meč svatého Bellatora. Tedy ne přímo jeho meč, všichni ví, že to je replika, ale pořád je to modla pro všechny Bellatorovy paladiny a následovníky.“

    „Nepůjdou po nás mimo Kruhovalí, že ne?“ ptal se Držka a jeho obličej náhle zbělal.
    „Půjdou, ale z úplně jiného důvodu,“ řekl bard.
    „Já to nechápu,“ postěžovala si Barbora a položila meč.
    „Tvrdí se, že kdo dokáže vytáhnout meč z kamene je potomkem samotného Bellatora. Půjdou po nás proto, aby tady Držku oblíkli do zbroje a nabídli ho jako schránku pro Bellatorova ducha,“ básnil Tybalt.
    „Já nechci bejt ničí schránka,“ oklepal se znechuceně zloděj.
    „Myslím, že Bellatorovi paladinové se nebudou ptát na tvůj názor,“ usmál se Tybalt. Barbora si dál prohlížela svůj nový meč.
    „Jak to dokázal, když neumí krást?“ zeptala se po chvilce barbarka.
    „No technicky vzato ten meč neukradl. Každý se ho může pokusit vytáhnout,“ podělil se o další kousek svých znalostí bard. „Pak s ním ale nesmí tak rychle utíkat pryč.“
    „A proč to lidi dělají, když pak mají být použiti jako nádržka pro boha?“ nechápala Barbora.
    „Já nikdy neřekl, že to lidi dělají. Držka byl možná první, kdo se toho meče dotkl,“ uchechtl se Tybalt.
    Hovor trojice náhle přerušilo šustění hloží a podrostu.
    „Kdo tam?!“ vykřikl Tybalt.
    „Nikdo!“ pískl v odpověď skřehotavý hlas.
    „Dobře,“ uklidnil se bard, ale to už Barbora stála v křoví a s čímsi zápasila.
    „Pusť!“ ječel pištivý hlas.
    „Nepusť!“ vykřikl zděšeně Tybalt.
    Barbarka z křoví vytáhla drobnou postavičku oblečenou do pytle od brambor a s psí hlavou. Zpod psí hlavy se posléze vynořila zelená tvář se špičatýma ušima.
    „Skřet!“ vykřikl Tybalt a vyskočil na nohy. Držka se chopil tesáku.
    „Ne!“ písklo stvoření. „Goblin!“
    „To je rozdíl?“ divil se Držka.
    „Vlastně ano,“ poznamenal Tybalt. „Goblini mají základní pojem o etiketě a gramatice.“
    „Děkuji,“ pípl goblin a uhladil si své roucho z pytle.
    „Co seš zač a co tu pohledáváš?!“ zeptala se Barbora a sáhla po meči.
    „To není třeba,“ odpověděl goblin, když si všiml její ruky na rukojeti Bellatorovy čepele. „Jmenuji se Strčprst Skrzkrk a jsem uznávaným odborníkem na věci esoterické a okultní.“
    „Takže jsi šaman,“ přeložil goblinovu řeč Tybalt. Strčprst nejistě přikývl.
    „Dá se říct,“ zaskřehotal a usadil se k ohni.
    „No a co tady děláš?“ zeptala se znovu Barbora.
    „Toulal jsem se lesem a hledal neklidné duše k upokojení,“ vysvětlil goblin. „Pak jsem viděl vaše ohniště a chtěl jsem ho prozkoumat blíže.“
    „A co jako děláš teď?“ prskala Barbora, když viděla goblina, kterak klidně seděl a jedl kousek plesnivého sýra, který vytáhl kdoví odkud.
    „Teď, prosím, večeřím,“ odpověděl Strčprst a dál si barbarky nevšímal. Otočil se k Držkovi.
    „Nemusíš se paladinů bát, ta inkarnace boží esence se jim nepodaří, je to nesmysl. Každý přece ví, že bohové by se na tenhle svět nevrátili, ani kdyby jim na hraní nabídli tělo vaší rváčky,“ řekl šaman a hlavou hodil k Barboře.
    „A co když se mýlíš?“ opáčil Držka.
    „Kdo je tady odborník přes duchy a strašidla? Ty nebo já?“ zeptal se dotčeně goblin a uhryzl sýra.
    „Bohové nejsou strašidla,“ namítl Tybalt.
    „Ovšemže jsou,“ rozhodil rukama Strčprst. „Akorát se jimi místo dětí straší dospělí.“

Žádné komentáře:

Okomentovat