pondělí 14. dubna 2014

Epizoda třináctá - Prokletá Smůla



     Vzhledem k tomu, že Strčprst neměl zrovna nic lepšího na práci, přidal se k podivné směsici barbarky, barda a zloděje, jehož jméno se goblinovi nedařilo vyslovit.
     Šamanova přítomnost byla pro ostatní poněkud znepokojující. Snesli by lebku na konci jeho hole i psí hlavu, co nosil místo čepice, ale to že si povídal s bramborou, kterou nosil schovanou v plátěné tašce, už překousnout nemohli. Pan Hlíza se jmenovala.

     A pak to začalo. Po pár dnech přišla ta Prokletá Smůla. Tybaltovi postupně popraskaly všechny struny na loutně a nakonec i šňůra u kalhot. Držka zjistil, že už nedokáže ani poznat koho stojí za to okrást, když partu horečně vybízel, aby přepadli stádo srnců, že to bude, jeho slovy „káča jako hovado“. A Barbora o svých problémech zásadně odmítala mluvit a na všechny otázky zda je něco špatně odpovídala: „Nic“ a „To je jedno“. Nakonec i Strčprsta dostihly mrzutosti, když pan Hlíza začal plesnivět.
     „Taková pěkná brambora to byla,“ fňukal goblin. „Krmil jsem ho tím nejlepším humusem.“
     „Koupíme ti novou bramboru,“ řekl Tybalt, gatě na půl žerdi.
     „Nebo jí ukradneme!“ vyhrkl Držka zatímco se snažil okrást sám sebe a neustále si bral věci, které si posléze sám sobě zabavoval a následně vracel.
     „Můžete být zticha?!“ okřikla trojici Barbora a vrhla po nich vražedným pohledem a šiškou. Trefila pana Hlízu.
     Dalšího dne se s panem Hlízou definitivně rozloučili a nechali ho zakopaného v mechu a kapradí. Strčprst brečel a hlasitě smrkal, přičemž si svůj dlouhý špičatý nos utíral do svého pytle. Tedy do pytle, do kterého byl oblečen.
     „Žádná brambora nebyla taková, jako byl on!“
     „Byla to brambora!“ křikla vztekle Barbora. „Hnusná, hloupá, plesnivá brambora. Tak se přes to u ďasa přenes.“
     Strčprst se rozbrečel.
     „Proč za náma vůbec lezeš? Co od nás chceš?“ ječela barbarka, sehnula se a metla po goblinovi další šiškou.
     „Nikdy jsem neměl kamarády,“ fňukal Strčprst. „Ostatní goblini se mi posmívali, protože jsem nebyl dostatečně zelený a škaredý. Jenom pan Hlíza mě nesoudil. Ten mě miloval takového, jakým jsem byl! Chci společnost a přátele! Přátele, které nemusím nosit v brašně, protože nemůžou chodit!“
     Barbora teď nevěděla, jestli jí má být Strčprsta líto, má se na něj ještě víc rozčílit nebo zda si má připadat blbě. Nakonec rezignovaně zakroutila hlavou, zamračila se, zavrčela a dala se na další cestu. Tybalt byl Strčprstovým dojemným životním příběhem natolik pohnut, že se rozhodl složit baladu, jen co opraví struny na loutně a šňůru od kalhot. Držka raboval jezevčí noru a následně kňoural, když ho její obyvatel pokousal.
     Společnost pak několik dní putovala dál, opustila les, přešla potok, ve kterém se Držka málem utopil, a nakonec minuli i rozlehlá pole, kde Strčprstovi po celodenním hledání vybrali novou, dokonalou bramboru. Znovuzrození pana Hlízy se neobešlo bez zdlouhavého okultního rituálu, který připomínal vyvolání dávného boha, otevření brány do pekla a vystoupení skupiny moderních tanců známých jako Hopyhop, které byly populární zvláště mezi mládeží. To všechno naráz.
     „Doufám, že ví, co dělá,“ sykl Tybalt, když pozoroval Strčprsta, kterak se v tancích připomínajících něco mezi předsmrtnou křečí a zásahem blesku svíjí kolem malého ohniště.
     „Máš nějakej bordel na botě,“ řekl Držka a ukázal bardovi na škrpál.
     „Jé hele, smůla,“ odpověděl bard a nasliněným kapesníkem očistil botu od Prokleté Smůly.
     Druhého dne ráno se všichni vydali na cestu. Tybalt s novou šňůrou na kalhotách, Strčprst s novým panem Hlízou, Držka se konečně přestal šacovat a budil dojem, že se víc soustředí na své okolí a Barbora své odpovědi „Nic“ a „To je jedno“ zaměnila za „Hleď si svého nebo tě praštím“. Tak všichni věděli, že i ona už je zase v pořádku.

Žádné komentáře:

Okomentovat