pátek 23. května 2014

Epizoda šestnáctá - I cesta může být cíl

  Po nějaké odmlce je tady další díl kostky. Bohužel je autor nepříliš pilným studentem a tak má většinou ve zkouškovém práce nad hlavu (kdyby pracoval průběžně, asi by se to nestalo, ale to on nikdy neudělá, protože je líný). Každopádně tady je další epizoda hrdinů ze světa Kostky s hlubokou filozofickou myšlenkou.


    „Kam teď?“ zeptal se Tybalt a otočil se na Barboru. Ta nechápavě nadzvedla obočí.
    „Prosím?“ zeptala se.
    „No. Já jdu za tebou, Držka jde za mnou a Strčprst jde za námi všemi. Myslel jsem, že někam jdeš, že máš cíl cesty,“ hájil se bard.
    „Nemám. Jenom se toulám krajem co nejdál od mé domoviny!“ vykřikla dotčeně barbarka, jako by si snad myslela, že to měl Tybalt celou dobu vědět.
    Čtveřice stála na rozcestí, kde se cesta, kterou momentálně šli, dělila na dvě. Jedna vedla na východ, druhá na západ. Držka se Strčprstem zatím sledovali ostrou výměnu mezi bardem a barbarkou, kteří po sobě štěkali jako vzteklí psi. V jeden moment musel dokonce Strčprst zakrýt své bramboře namalované uši.
    „A dovol mi, abych ti připomněla, žes to byl v první řadě ty, co se mi pověsil na paty jako pejsek!“
    V odpověď začal bard hrát na svou loutnu a něžně zpívat. Sice spolu strávili sotva pár týdnů, ale Tybalt už stačil pochytit co na Barboru platí.
    „Jsi strašnej,“ řekla tím nejmírnějším a nejklidnějším hlasem, jakého byla schopna.
    „Panstvo,“ ozval se Strčprst, „jako nechci nic říkat, ale utíká nám den.“
    „Moje řeč,“ přisadil si Držka a podíval se na zamračenou oblohu.
    „Tak co?“ zeptal se Tybalt. „Kanie nebo Lucirie?“
    Ukazatel směrem na východ byl nadepsán slovem „Kanie“ a ten druhý, směřující na západ, „Lucirie“.
    „Víte někdo, co jsou ty dvě země zač?“ zeptala se Barbora. Všichni, včetně pana Hlízy, zavrtěli hlavami.
    „Ani ty?“ divila se a nechápavě hleděla na Tybalta. „Ty jsi přeci bard! Máš vědět všechno.“
    „To je hrozně běžný omyl,“ vysvětlil bard. „Pěvci znají mnoho příběhů a drbů. Nejsme ale chodící atlas světa.“
    „No a jaké znáš drby z Kanie?“ zeptal se Držka.
    „Že tam je prej poslední dobou nálada tak trochu pod psa,“ pokrčil rameny Tybalt.
    „Zdravíčko,“ pozdravil muž, který právě přišel na křižovatku. Společnost svorně odpověděla na pozdrav a pozorovala podivného otrhaného muže. Ten přistoupil k rozcestníku, škrtl nápis „Lucirie“ a napsal pod něj „taky Kanie“.
    „Co to děláte?“ zeptal se Tybalt.
    „Vy to nevíte? Lucirie byla zničena Kanií, která obsadila její území. Hrozná válka to vám povím.“
    „Tak si myslím, že je náš problém vyřešen,“ usmál se Držka a ostatní museli souhlasit.
    „Do Kanie tedy?“ zeptala se Barbora. Tybalt přikývl.

* * * * *

    Sir Loricatus seděl ve své cele a usrkával studené kakao, které si vyrobil z tajných zásob ukrytých v čele své postele. Bylo už pozdě v noci a chtělo se mu spát, ale musel si před spaním dopřát ještě trochu čokolády.
    Náhle se před od čokolády upatlaným rytířem objevila přízračná postava. Loricatus ji ihned poznal.
    „Svatý Custodie,“ vyhrkl a padl na kolena.
    „Přestaňte s tím klaněním se a padáním na kolena,“ řekl Custodius. „Copak jsem nějaký bůh nebo co?“
    Sir Loricatus nechápavě vzhlédl, načež se Custodius sípavě rozesmál.
    „Mám pro tebe úkol, statečný sire rytíři,“ pronesl Custodius a nabídl si kostičku čokolády z talířku na nočním stolku.
    „Jaký jest to úkol, pane?“ zeptal se Loricatus.
    „Musíš najít barbarku, pěvce, zloděje a šarlatána,“ řekl bez obalu Custodius a pak přešel k oknu.
    „Hele zmlkni, jo? Tady se lidi snaží spát!“ ozvalo se z vedlejší cely.
    „A proč, můj pane?“ zeptal se Loricatus.
    „Musíš je ochránit... hrozí... meč,“ obraz Custodia se začal rozostřovat a vypadávat. „Musím končit... vjíždím do tunelu... zatím.“
    S tím Custodius zmizel úplně. Loricatus seděl zmatený na své posteli a přemýšlel o tom, co mu bůh řekl. Bude muset zmíněnou čtveřici najít. Ale nejdříve ze všeho bude muset utéct. Měl sice domácí vězení, ale přikázání od boha je nadřazeno rozkazu nadřízeného.
    „Mám pro tebe úkol, statečný sire rytíři,“ ozvalo se po chvíli z vedlejší cely, když Loricatus už spal.

Žádné komentáře:

Okomentovat