pondělí 9. června 2014

Epizoda osmnáctá - Poslední přání

    „Taky jsi nám mohl říct, že to je hlava bratrance Kanijského krále,“ řekl dotčeně Držka.
    „Za prvé, nevěděl jsem, že to byl bratranec zdejšího krále,“ hájil se Strčprst. „Za druhé, byl to dárek.“
    „Dárek?“ podivil se Tybalt.
    „Ano,“ přikývl Strčprst. „Od mé sestřenice.“
    „A ta ho zabila,“ řekl Barbora.
    „Ano, Vilinda Kožosběrka,“ řekl goblin a uhladil si čepici z psí hlavy.
    „To byl tedy dárek,“ ohrnul nos Tybalt.
    „Nechápeš to, ona si té kožešiny velmi cenila. Ten, psodlak, kterého zabila, byl prý velmi silný a nebezpečný,“ vypínal Strčprst hrdě hruď.

    „Ticho, verrrrbeži!“ zavrčel psodlak, který skupinu hlídal. „A vztyk!“
    Všichni se tedy postavili.
    „Soud co nevidět začne,“ řekl psodlak a ohlédl se. Eskorta, která měla doprovodit nebezpečné cizince před porotu už přicházela.
    Psodlaci museli popravdě chvíli zápolit se zámkem, který Držka tak mistrně zamkl. Ten se celou dobu přitrouble usmíval, což mu později vysloužilo pohlavek.
    Eskorta šesti po drápy a zuby ozbrojených psodlaků vytáhla čtveřici z cely a pak je vedla spletitými chodbami vězení. Pak stoupali do mnohých schodů, prošli další várkou chodeb, jedním nádvořím a několika místnostmi. Pak vůdce eskorty přiznal, že se ztratil a tak se vydali zpátky. Ukázalo se, že si cestu nepamatují a tak bloumali chodbami, kde nebylo nikde ani živáčka, protože všichni vyčkávali v soudní síni.
    Po dvou hodinách zoufalého bloudění neuvěřitelně nesmyslným systémem chodeb a místností tvrze Kanijského krále se čtveřice konečně dostala do soudní síně.
    Všude kolem nich bylo plno psodlaků a přes neustálé vrčení a mlaskání nebylo slyšet vlastního slova.
    „TICHO!“ ozval se soudce a král v jedné osobě a jeho lidský sluha za něj udeřil dřevěnou paličkou do stolu. Sál se rázem zklidnil.
    Soudce si upravil bílou paruku a začal.
    „Tímto vás odsuzuji k smrrrrrti oběšením za špionáž.“ Poté si paruku sundal a začal chlemtat vodu ze zlatého kastrůlku na zemi.
    „Cože?!“ zhrozil se Tybalt. „Tohle byl soud? Kde je nějaká obhajoba? Svědci? Prokurátor? Nemůžeme mít soud bez prokurátora!“
    Nikdo ho neposlouchal, protože psodlaci radostně štěkali, vyli a ňafali.
    „Protestuji!“ ječel Držka, když ho táhli pryč. Barbora udeřila jednoho z psodlaků do čumáku, ale pak se na ní vrhli další tři a rovněž ji vlekli pryč. Strčprst s Tybaltem pak nepředstavovali vážnější problém.
    Znovu je táhli spletitými chodbami hradu až ven, před brány, kde už stála připravená šibenice pro čtyři osoby.
    „Tohle není spravedlnost!“ volal Tybalt a snažil se svým věznitelům vysmeknout. Marně.
    Vyvedli je na dřevěné pódium a každému z nich uvázali kolem krku smyčku.
    „Mám nárok na poslední přání?“ zeptal se bard. Psodlak, který u něj stál, se zarazil.
    „Poslední přání? Co to je?“ zeptal se.
    „To je posvátný rituál, při kterém se vězeň může dožadovat čehokoliv před svou smrtí,“ objasnil situaci bard. Psodlak pokrčil rameny.
    „Fajn, jaké je tvoje poslední přání?“
    „Pusťte mě a vraťte mi věci,“ odpověděl Tybalt.
    „Tak jo,“ odpověděl psodlačí popravčí a rozvázal mu smyčku. Bard seběhl ze šibenice. Psodlak byl kompletně zmatený.
    „Já mám taky poslední přání!“ ozvala se Barbora.
    „Já taky!“ přidali se Držka se Strčprstem.
    Popravčí tak jednoho po druhém ze smyčky zase osvobodil a navrátil jim věci, zabavené při jejich zajmutí.
    „Výborně,“ zasmál se Tybalt a zahrál do kroku. Psodlak se se skupinou nezapomněl rozloučit a udivený dav čumilů se rozestoupil, aby mohla čtveřice projít a užít si své poslední přání.


Žádné komentáře:

Okomentovat